Nakažlivá nátura genderové dysforie
Přeneseno a rozšířeno z facebooku, protože tam mě stejně brzy smažou.
To je něco, co ve mě hlodalo už nějakou dobu, ale nedovedl jsem to úplně pojmenovat nebo zformulovat. Navíc poslední měsíce pozorování chování mých kamarádek v jejich tlupách mi vše jen potvrdilo.
Každej druhej a jeho čokl je dneska trans, tyve!? Bejt gender fluid, demi, pan, nonbinary etc. už není vůbec IN, už jen TRANS.
Úplně náhodou jsem narazil na rozhovor s Dr. Lisou Littman o jejím výzkumu, okolnostech zveřejnění atd. a v důsledku něj prolistoval slušné množství materiálu. Ke zhodnocení, zda má smysl si odkaz po pravé straně rozkliknout a investovat ten čas nabízím krátký výtah z rozhovoru a subsekventně ze zmíněné studie. Mé komentáře kurzívou červeně.
Jak se dá čekat, výsledky nejsou konsistentní s narativem. Kdo by to byl řekl, že?. Tvrdá data poukazují na něco zcela jiného než často omílaný mužský mozek v ženském těle (nebo vice versa) a jiné trópy.
Ve stručnosti tedy:
Studie odhaluje především, že genderová dysforie se projevuje v klastrech. Mladí lidé objevují, že jsou trans, v drtivé většině případů při delším kontaktu s jinými genderově dysforickými osobami. V této skupině vzniká pozitivní feedback loop, vzájemné utvrzování nejen v samotné dysforii ale i např. v nedůvěře k profesionálům psychologie a psychiatrie. Skupina se pak, skrze konfirmační bias, izoluje od střízlivých názorů a kritiky.
Proto nakažlivá nátura.
Dochází k jakémusi topení v narativu, z nějž jediná skupinou přípustná cesta ven vede skrze další a další kroky, počínaje přijetím jiné genderové role, přes hormonální terapie, a konče chirurgickými zákroky.
Rozebráno dívkami, které to zažily na vlastní kůži, např. ve videu zde:
DETRANSITION Q&A (#1) - Pique Resilience Project (ani komentáře nejsou nezajímavé)
Studie také poukazuje na selhání vzdělávacího systému a společenské diskuze v genderové oblasti, kterou zcela ovládl aktivismus, kde reálná klinická psychologie, medicína či sociologie byly uvřískány do pozadí. Obojí selhává u mladých internalizovat fakt, že vymykání se stereotypu je zcela přirozená věc. Jak mladická citlivost u chlapců, tak chlapecké záliby u dívek. Že prakticky všichni mladí lidé mají potíže s vlastní identitou, i genderového rázu, až do rané dospělosti, mnohdy i déle. Že i mnohem větší odchylky od norem jsou zcela běžné, přípustné, a stanou-li se problémem, umí je neinvazivně řešit konvenční psychologie. A že tyto výkyvy jsou stále na hony vzdáleny funkční realitě opačného pohlaví.
Místo toho sebedestruktivní kroky jako HRT či chirurgické zásahy v drtivé většině jen prohlubují zmatenost a mentální nevyrovnanost. Statisticky mají trans jedinci 7× až 14× (dle metodologie) větší četnost sebevražd. Mezi důvody se často uvádí odhalení minulosti okolím a z toho plynoucí šikana, nebo třeba záměna příčiny a důsledku mezi mentální poruchou a genderovou dysforií. Osobně ale příčiny vidím ve vyvolané chemické nestabilitě, příliš pozdním prohlédnutí do komplexnosti světa opačného pohlaví, a především probrání z celé téhle iluze až už je pozdě; uvědomění si nezvratnosti svého fyzického zmrzačení a vznik nenávisti k sobě samému.
Zmíněná charakteristika však není unikátní pro genderovou dysforii, naopak se dá jen s malými úpravami aplikovat na mnohé další problematické psychologické a psychosomatické jevy. Dr. Littman nachází nápadné (a nebezpečné) paralely např. s mentální anorexií. Spouštěče posedlosti nedokonalostí vlastního těla, resp. nevyhovujícími parametry, jsou zde prakticky identické. I vzorce chování těchto skupin, vysmívání outsiderům, myšlenková izolace, je konsistentní mezi oběma mentálními poruchami.
Studie se setkala s velmi pozitivními ohlasy od profesionálů z oblasti psychiatrie, psychologie, klinického výzkumu, IASR, i z řad mladých lidí, kteří se s genderovou dysforií potýkali, či nějakou dobu fungovali pod opačnou genderovou identitou, protože studie věrně popisovala i jejich vlastní zkušenosti, viz Reference. A možná trochu překvapivě, taktéž od transgender osob spokojených s vlastní změnou pohlaví, ale znepokojených vlnou trans-mánie mezi dnešními teenagery.
Naopak se setkala s často prudce negativními ohlasy ze strany sociologů a aktivistů z neziskových organizací. Naráží také na masivní negativní pozornost financovanou společnostmi nabízející medicinské (od hormonálních, po chirurgické) služby v souvislosti se změnou pohlaví.
Akademici studující tento fenomén se setkávají s protesty a přerušování přednášek, snahou o diskreditaci, deplatformování, o cenzuru výsledků výzkumu i publikací, i s osobním pronásledováním a obtěžováním. Lisa Littman kvůli studii přišla o zaměstnání, je v mnoha kruzích démonizována, na platformách jako je Twitter či Tumblr je její studie odsuzována jako transfóbní, nenávistná, užívající středověké a dávno vyvrácené metody, přičemž, ironicky, tytéž všeobecně uznávané metody, bývají těmito kruhy velebeny u výzkumů, kde výsledky podporují narativ.
O mnohém hovoří fakt, že existuje petice od více než 5000 odborníků, kteří podporují její výzkum, ale sami by se, kvůli obavám ze zmíněného davu, neodvážili něco takového publikovat.
