Adolescent (Adolescence)
Seriál, který je úplně o něčem jiném, než je nám předkládáno.
Drama Netflixu Adolescent (Adolescence) v posledních týdnech rozpoutalo hromadu diskuzí, aktivizmu a omílání narativů, které ve velkém spoléhají na konfirmační bias a to, že cílová skupina (těch narativů) se na seriál buď vůbec nepodívá, a pokud, díky předmasírce se samostatně nezamyslí nad tím, na co koukají.
Seriál s otevřenou náručí přivítala celá internetová feministická kohorta, a ta tzv. mediálně-gramotná třída, jako nějaká novodobá biblická studia,
jako něco co nyní musí všichni vidět, aby porozuměli stavu světa mladých mužů, a s retardací sobě vlastní začali vyhrabávat manosféru a red pill.
Už to celý vychladlo, ale konečně jsem se na něj podívat také.
O to víc nyní vidím jako směšné ty mnohé recenze online, kdy recenzenti, u kterých byste čekali, že údajné kritice tédlencté toxické maskulinity dají 5/5, se ale opravdu na seriál podívali, pochopili ho, a tak, aby ušetřily své mozečky bolavé kognitivní disonance, musejí ho ohodnotit špatně.
Hodnocení?
Z technického úhlu pohledu je souvislý záběr volbou, která se vyplatila marketingově, ale narativně nic moc navíc nepřináší. Řemeslně taktéž kompetentně zpracováno. A herecké výkony velmi dobré. Bla bla bla. Více viz váš oblíbený kritik kinematografie a divadla.
Co do narativního jádra, seriál výborně vystihuje zásadní problém západní společnosti dneška. Tak nějak pochybuji, že autoři sami tuší, co vlastně natočili. Možná ano, scénář se zdá napsán s překvapivou dávkou finesy a nuance.
A vůbec z něj současný britský feministický okupační režim nevychází dobře.
Je to syrová obžaloba moderní Británie.
Kier Starmer seriál nazval
dokumentárním pořadem
a… svým způsobem musím dát týhle komunistické nule za pravdu…
Nenávist
Každý příběh má hrdiny a padouchy. V tomhle seriálu jsou všichni padouši.
Úplně každý okolo třináctiletého Jamieho má svůj podíl viny na tom, že se mladý kluk stal vrahem. Když si přečtete popisy epizod na internetu, dozvíte se z nich sice příběh, ale postrádají vrstvu negativních emocí, která čiší z každé jedné postavy.
Scénárista Jack Thorne se nechal slyšet: Chtěli jsme se podívat přímo do očí soudobé mužské zuřivosti.
Ale o tom to vůbec není.
Seriál se soustředí na systém, který všichni zúčastnění nenávidí. Mimo Jamieho otce se každá jedna postava projevuje a chová tak, že nenávidí svou práci, nenávidí své povinnosti, nenávidí všechno co dělá, a do velké míry, zdá se, nenávidí i svou vlastní zemi.
V první epizodě máme detektiva, a jeho bezdětnou asistentku, kteří vraždu vyšetřují. Celé vyšetřování se ale zdá více rituálním ponižováním rodiny a chlapce, protože to si systém žádá, než nějakou opravdovou detektivní prací.
V jeden moment je Jamie svléknut do naha k prohledání a vyšetření, protože primárně podezírají otce ze zneužívání. Nemají pro to žádný důkaz ani indicie. Dělají to proto, že tak je systém nastavený. Tak to mají naučeno, takové jsou instrukce z hora, a tak se jimi řídí. Mají systémem svázané ruce a nemohou jinak.
Přitom, je-li v seriálu nějaká kladná postava, pak je to právě Jamieho otec. Ani v jedné epizodě není ani náznak, že by byl čímkoliv jiným než čestným, bezúhonným, pracujícím chlapem, který svého syna zahrnuje pozorností i láskou, a důvěřuje mu až do poslední chvíle, kdy vidí svého syna na záběrech z kamery vraždit.
Celý seriál následujeme práci systému; ledového, syrového, bez emocí.
A každý jeden zúčastněný se chová jako vězeň tohoto systému.
Absence respektu a autority
V druhé epizodě detektiv konečně dělá detektivní práci. Ale spolužáci Jamieho i zavražděné dívky odmítají spolupracovat. Vidíme z jejich strany že nemají špetku respektu k pravidlům, učitelům i policii.
A proč by taky měli? Učitelé ani detektiv nad nimi nemají žádnou autoritu. Ví, že za nevhodné slovo, natož facku, je ten systém, jehož jsou součástí, semele a zničí. Neexistují zde žádné pevné hranice. S každým se zachází v rukavičkách. Je to extrémně (toxicky) feminizované prostředí. Jediný způsob, jak mohou děcka trochu kontrolovat, je skrze emocionální manipulaci, a to je téma, které protíná celou sérii.
I nejlepší kamarádka zavražděné odmítá spolupracovat. Ta taky policajty nenávidí, a pak dokonce zbije Jamieho kamaráda (asi nejméně realistická část celé story).
Jak se v takovém prostředí má někdo něco naučit?
– ptá se detektiv. Seriál se neobtěžuje odpovědět; ani naznačit.
Odpověď na to, kdo chtěl takový systém, kdo vytvořil takový systém, by byla velmi kontroverzní.
Kyberšikana
No nakonec se ukazuje, že Jamie sám byl obětí neúprosné šikany, organizované právě Katie, kterou ubodal.
Kyberšikany zesměšňování a zpochybňování Jamieho mužské důstojnosti skrze nálepkování za incela. A vyjma jeho kamaráda Ryana se na této šikaně podíleli všichni. Proto odmítají s policií mluvit. Protože ví, že jsou zatraceně spoluzodpovědní za to, co se stalo.
Co hůř, celá věc je jen další iterací cyklu šikany. Katie s šikanou Jamieho začala jen proto, aby napravila svůj sociální status poté, co kluk, který se jí líbil, odmítl ji a ještě po škole rozšířil její polonahé fotky.
Kyberšikana skrze emoji, skrze zprávy, kterým rodiče ani detektiv nerozumí.
Zprávy a komentáře na Instagramu se zdají nevinnými. Útoky jsou skryté v emoji a symbolech.
Detektivovi to musí vysvětlit jeho vlastní syn, protože zde existuje celý svět, který je dospělému skrytý. Až tady si uvědomí, že Jamie není nějaký sociopat neschopný fungovat v moderní společnosti, ale že moderní společnost má nástroje, skrze které může na masové škále šikanovat náhodně vybraný cíl, a to je problém.
Zde také detektiv poznává, proč jeho syn nenávidí svou školu. Jaký je to chaos. Jak se v něm může někdo něco naučit, hm? Tak už víme, kdo ten systém vytvořil? Kdo chtěl aby takhle systém fungoval? Kdo chtěl, aby děcka nesměly dostat rákoskou přes prsty? Na čí nátlak došel systém do takového stavu? To určitě nebyl Andrew Tate.
Red Pill, Incel, Andrew Tate
Jamie není součástí manosféry, nekouká na Andrew Tata. Koncept incelů, 80/20, a další podobné sám u výslechu ve třetí epizodě odmítá. Však dopíči je to jen třináctiletý kluk!
Všechny tyto věci jsou použity jako útok proti Jamiemu.
Skrze tyto věci Katie šikanuje Jamieho. Skrze tyto věci psycholožka šikanuje Jamieho.
V meta-aspektu v té samé šikaně Jamieho pokračují i mediálně gramotní
retardi před obrazovkama.
A za čtvrtou stěnou tím šikanuje i vzdělávací systém skutečné školáky.
Ideologické téma manosféry se zdá až uměle (povinně?) naroubované na příběh. Nic v seriálu nedává důvod si myslet, že by Jamie sám tyto věci vůbec zmínil, a že by ho zajímaly, kdyby skrze ně nebyl šikanován.
Dává fotky sexy dívek na svůj Instagram. Seriál naznačuje, že s misogynními komentáři, ale neukazuje jakými. Neukazuje ani žádnou misogynii ze strany Jamieho. Žádný projev nenávisti k ženám. Jamie naopak, zdá se, má dívky rád. Jako normální dospívající kluk.
Nikdy si nenajdeš holku.
Nikdo tě nebude mít rád, budeš panic a incel navždy.
Zesměšnění a ponížení před stovkami, možná tisíci, lidmi na internetu. Jen proto, že se odvážil ji pozvat na rande. A kvůli čemuž ji eventuelně konfrontoval IRL.
Ve třetí epizodě, z níž pochází všechny ty scény, které se šíří internetem, je Jamie u výslechu, a forenzní psycholožka Briony se ho pokouší vmanipulovat do přiznání, že je nějaký misogyn z manosféry.
Jaké to je být mužem?
Jak se cítíš ohledně žen?
Co to znamená být mužem?
Jak má asi mít třináctiletý kluk odpověď na něco takového?!
Ovšem, že to v tomhle věku neumí vyjádřit.
Ale uměl by to poznat. Kdyby to viděl v mužských autoritách ve svém okolí, internalizoval by si to, a bylo by to pro něj vzorem. Především by viděl, že ve společnosti je pro muže jako on místo. Jó, to ale není realita dneška.
K mému překvapení ale tvůrci z Jamieho nedělají žádnou karikaturu, co recituje floskule některého red pill guru, byť ví o co jde, a naopak otázku odmítá, a vlastně vůbec nechápe, co se po něm chce.
Ač to feministické harpyje chtějí překroutit sebevíc, tenhle seriál není o této ideologii.
Bla bla bla, může za to Andrew Tate
– uslyšíte od každé druhé. Naopak.
Co seriál dobře prezentuje je, že svádění viny na misogynii, manosféru, atp, je jen kouřová clona, je jen odvádění pozornosti
a zříkání se systémové odpovědnosti těch, kteří jsou součástí systému, a odmítají svůj podíl viny. Zbavme se všech Andrew Tatů
a systém bude dokonalý. Absolutně ne. A je-li ze seriálu něco jasné, pak právě to.
Vina a trest
Adolescent je příběh persistentní šikany a nepřiměřené reakci oběti, která neviděla jinou cestu ven.
Je to příběh naakumulovaného lidského pekla, které Jamie zažil, a vrací ho celé najednou, v jediném okamžiku, svému tyranu.
Briony se pokouší Jamieho vyslýchat jako dospělého.
Problém je: Jamie není dospělý.
Ptá se ho na sexuální život. Dopíči co?! Třináctiletý kluk nemá sexuální život. Třináctiletý kluk nemá mít sexuální život! A protože se mu stran tohoto vysmívali, vymýšlí si lež, že už si sáhl holce na kozy. Nesáhl. Je to třináctileté dítě, kurva! Přesto k němu přistupuje jako k dospělému, jako by se měl zcela pod kontrolou, jako dospělý; jako kdyby věděl, co dělá.
To celé je pro Jamieho hrozně frustrující, protože takhle nemá výchova a trestání kluků vypadat, a nemůže fungovat.
Chtít po něm, aby si najednou vylil srdce, pocity a emoce, není řešení. To u kluka nic nevyřeší. To u kluků nic nevyřeší. Muži se vypořádávají se situacemi jinak. Kluci se učí jinak. Je to opět přistupování k chlapcům jako k defektivním dívkám. A to nefunguje.
Je to pro něj jen další fáze nekončícího mučení, týrání a psychologické šikany, na kterou neví, neumí a nemá jak reagovat.
Na první reagoval nožem, na tuhle reaguje opět výbuchy a arogancí. Je to jeho zoufalé volání o pomoc. Aby konečně přišel muž, otec, někdo v otcovské roli, dal mu pár facek a ukázal mu, kde je jeho místo. To co kluci kriticky potřebují. O rok dříve, v celém příběhu, by pár facek každému z těch spratků, počínaje tomu, který rozšířil nahé fotky Katie, celému sledu událostí předešlo. Ale to se neděje. Ten muž nepřichází.
Třetí díl se odehrává SEDM měsíců po vraždě.
Ten muž stále nepřichází. Jen měsíce a měsíce mučení, týrání a psychologické šikany.
Je tady jeden jediný chlap, poslušný lůzr, kterej poslušně hlídá dveře.
Patetické.
A stereotypně feministicky ze sebe nakonec ještě Briony, kvůli Jamieho emočním výbuchům, dělá oběť.
Oběť toho, co mu sama provádí. Jak bizarní.
Ona je v té místnosti dospělým. A místo inteligentního přístupu dospělého k dítěti, zde vidíme jen chladné ženské psychologické manipulace. Včetně ultimátní krutosti odchodu z místnosti bez odpovědi dítěti, které se po sedmi měsících o samotě ve sterilním ústavu dožaduje špetky náklonnosti.
Celý tenhle výslech je prezentován jako model, jak se věci mají v současné společnosti, a to je katastrofální.
Mladí muži a systém
Celý aparát si teď klade otázku Jak zabránit takovým náhodným útokům?
a Jak zastavit další jako Jamie?
Výše jsem položil otázku: Na čí nátlak došel systém do stavu, že nikdo defakto nesmí správně vychovávat mladé chlapce? A odpověď je: Právě ti, kteří chtěli předejít dalším takovým Jamiem a jejich náhodným útokům na ženy.
Jenže ten útok nebyl náhodný. Ten útok byl kulminací série událostí se zcela zjevnými lidskými vazbami, se zcela zjevnou sekvencí událostí. Stejně jako všechny ty, které byly záminkou pro vznik stávajícího stavu.
Feministický režim se pokouší vyřešit něco, co nemá kapacitu ani pochopit, natož napravit, a ve své aroganci si není ochoten připustit opak. A především, že je toho příčinou. Ve Velké Británii jsou dost možná jednu mediální kampaň od povinných injekcí estrogenu pro mladé chlapce.
Pandemii diagnostikovaných mentální potíží u chlapců způsobil krutý a sobecký feministický režim, který odmítá vidět muže jako muže, odmítá akceptovat, že jsou sociálně odlišní od žen, a že s jako takovými se s nimi musí jednat. Všechna navrhovaná systémová řešení situaci jen zhorší, budou jen dalším trestem pro v tomto režimu uvězněné chlapce.
To správné, co je třeba dělat s neposlušnými a vzpouzejícími chlapci, jsou fyzické tresty a aktivní disciplinární režim. Ne je uvěznit ve sterilní výslechové místnosti s protivnými menopauzálními megerami, a pokoušet se je rozbrečet.
Je nesmírně kruté zacházet s chlapci, jako by byli defektními dívkami.
A je nutné přestat patologizovat mužské přirozené niterní znechucení nad zdegenerovanou a amorální společností, která je rozhodnuta spáchat sebevraždu skrze následování těch, kteří nikdy žádnou civilizaci nevybudovali.
Jamie reprezentuje, že současný systém nijak neslouží mladým mužům.
A proto jsou tak vyděšení, že mladí muži mohou jednou prostě říct:
Nepotřebujeme tenhle systém. Nechceme tenhle systém.
a kolektivně si uvědomí, že jsou to oni, kdo má v rukou moc. Stačí chtít.
A pokud se začnou organizovat, systém odmítnou, a začnou proti němu bojovat, systém nemá šanci se ubránit.
Moderní britská policejní jednotka sestávající se z deseti etnicky rozmanitých žen ve středním věku s nadváhou v reflexních vestičkách neudělá proti 500 nasraných mladých mužů ani hovno, rozhodnou-li se, že mají dost a jejich autoritu prostě odmítnou. Systém ví, že pokud se to stane napříč celou zemí, nemají šanci s tím cokoliv udělat.
Proto vidíme tu obsesi v analýze, proč seriálovému Jamiemu přeskočilo.
Systém se snaží předejít tomu samému na mnohem větší škále, ale nemá kapacitu poznat, že on sám je problém.
Jamie byl obětí persistentní a všudypřítomné šikany. To je jediné co systém umí. A ten systém nyní vymýšlí, jak takové další potenciální Jamie šikanovat více a jinýmy způsoby, aby explozivní reakci předešel. Vzdělat je.
Vzdělání je především o tom vtisknout mladým lidem charakter. Ale my tady teď máme několik generací mladých mužů vedených ženami. Ženy nemohou být mladým mužům vzorem, jak být mužem. To může jen muž. A tím, že systém systematicky brání vzniku a fungování čistě mužských prostorů, okrádáme je o vzory.
V seriálu však všechny vyšší pozice moci zastávají ženy, které neví, jak přistupovat a vychovávat mladé muže. O to víc si arogantně myslí, že ví.
Retrospektivy
Ve finální epizodě vidíme dopad na rodinu a že cyklus šikany pokračuje. Tentokrát sousedů vůči Jamieho rodině. Vůči jeho otci. Vidíme jak jednoho ze stupidních teenagerů málem zbije, protože už neví jak z toho všeho ven. Vidíme ho pomalu přicházet o rozum.
Ptá se sám sebe, co mohl udělat jinak.
A to je právě to. Odpověď je Nic.
V rozhovoru se svou ženou říká: Můj otec mě bil páskem. Hodně. Já se zapřísahal, že mé děti nic takového nezažijí, a nezažily.
A na konci epizody bere všechnu vinu na sebe. Že to on jako otec selhal.
Přitom to nemůže být dál od pravdy.
Eddie je doslova modelovým otcem. A myslím, že to byla úmyslná narativní volba. Aby se v něm každý otec v publiku shlédl a získal dojem, že se to může stát i jemu a jeho synovi, který sedí u počítače a radikalizuje se online. Tady má seriál slabé místo. Předchozí díly jasně ukazují, že to s nějakou radikalizací nemá nic společného, že byl prostě šikanován spolužáky přes sociální média. Ty jsou zde hlavním záporákem.
Ne, Eddie nemohl být lepším tátou. Udělal pro syna vše, co mohl.
Jen jeho autorita má feministickým systémem přísně vytyčené limity, které se den ode dne zužují.
Co se stalo jeho synovi, bylo mimo jeho kontrolu. V dřívějšího dobách by to bylo nemožné. Pokud ho šikanovali, mohl se sebrat a jít domů. Ten, kdo ho šikanoval, nemohl jít s ním. V dobách, kdy byl on mladým mužem, tyto věci probíhaly jen tam venku na ulici, a jeho otec mohl fyzicky přijít, fyzicky demonstrovat maskulinní roli, fyzicky zhodnotit a dát do pořádku jakékoliv nepravosti.
To dnes není možné. Internet je anonymní. Internet je všudypřítomný. Internet s ním jde domů. Na internetu jste najednou v kontaktu se stonásobkem lidí než dříve. Tisíce lidí vidí, jak vás někdo zesměšňuje, ponižuje, uráží. Jdou s vám domů. V telefonu. V notifikacích. A váš patriarcha, váš mužský vzor, tam nemá žádnou moc.
Stejně tak nemá žádnou moc ani mimo domov, kde všemu šéfují ženské. Všechno je outsourcováno úřednicím, expertkám (a sójovým expertům), byrokratkám, které jedou podle definovaných notiček, a protože nemají žádné reálné životní zkušenosti, nemohou se do mladého chlapce vcítit.
A tak je pro ně řešením všeho jen sedět a donekonečna dadlat.
Do velké míry to připomíná film Joker (2019), kde je Joaquin Phoenix oblokopen systémem, z něhož není úniku. Systémem plném žen na pozicích moci, které se chtějí o všem opět jen donekonečna vyfňukávat, a protože je muž, tak všem jen zavazí a všechny otravuje. A to ho dožene k šílenství.
Nemohou s mladými chlapci soucítit, nechápou je, a tudíž nemohou ani vyřešit existující problém.
Je to pro ně misogynie a hotovo.
Řešení?
V tomto světě není nic, co by Jamie mohl, zmohl či směl udělat, proti dívce, urážející ho do incelů. Musí sedět, strpět a trpět veřejné rituální zesměšňování před celým světem. Není co by směl říct, aby to zastavil. Není co by směl udělat, aby to zastavil. Není soudu, ke kterému by se mohl dovolat.
A probíhá-li taková kampaň dostatečně dlouho a intenzivně, oběť je ponechána jen se dvěma možnými východisky, jak vše natrvalo ukončit: Buď vraždou, nebo sebevraždou.
Ani jedno není dobré řešení. Obojí jsou hrůzná řešení.
Seriál, který je úplně o něčem jiném, než je nám předkládáno,
ukazuje, že citát Henry David Thoreaua:
Většina mužů žije život v tiché zoufalosti
se nyní vztahuje už i na školáky. Dříve to platilo pro muže se závazky ve středním věku.
Ale extrémně androgynní společnost dneška zničila a odmítla vše, co chránilo důstojnost všech mužů, a ti se už v raném věku nemají kam obrátit.
Tak co poslední jim zbývá?
Násilí.
To nikdo nechce.
Ale to přesně se bude dít.
Nikdo nechce vidět další mladé chlapce zachovat se jako Jamie. To ale také znamená, že mladé dívky by se měly přestat chovat jako Katie. A že ti všichni okolo, kteří jsou součástí systému, by pro to neměli vytvářet ideální podhoubí.
Fakta a fikce
Jeden z argumentů je, že je to race-swap existujícího případu. Kde pachatelem byl tmavý migrant.
Ano i ne.
Ano. Proto, že fakta která citují kritici, etnické statistiky pachatelů vražd a útoků nožem ve Velké Británii hovoří jasně. Ale případů podobných tomu seriálovému, kde je pachatelem bělošský clapec, také není málo. Tyto případy existují.
Ne. Proto, že seriál hovoří o mnohem zásadnějším a obtížněji uchopitelném problému, než je nějaká nábožensky či geneticky inátní násilnost. Je to něco, co se děje obrovskému množství mladých chlapců, jejichž život je v tomto ohledu mnohem těžší než byť jen nás, o generaci starších.
Realitou však zůstává, že přes ztvárněné peklo gynocentrismu, bílí britští chlapci nejsou problém.
A tato premisa seriálu vybídla epistemický Streisand efekt, jak jsme mohli pozorovat skrze dalekosáhlou memetickou kritiku na sociálních sítích v době po prvním odvysílání.
Nicméně, seriál se vysílal v době, kdy britským veřejným míněním stále cloumal útok v Southportu, a znova rozvířený (a stále aktivní) skandál pákistánskách gangů. Konspirační teoretik by mohl namítnout, že debata kterou vyvolal, byla z velké části umělá, aby alespoň částečně vysunula zmíněné problémy na okraj živého celospolečenského diskursu.
Žurnalisté a politici
Martha Gill na
The Observer
píše: Drama ukazuje hrozbu online influencerů, a jak dokáží přeměnit teenagera ve vraha. Je čas na změnu sociálních médií.
Dále něco o toxické maskulinitě,
vysílání seriálu ve školách, a plánech na změnu zákonů.
Mno, já tuhle viděl drama o hrozbě tornád plných žraloků. Jmenovalo se to Sharknado, měli by to pouštět v parlamentu, a na základě něj schválit zákon že bejt bílým mužem je nelegální. Asi takový smysl to dává.
Martha Gill zcela zjevně seriál neviděla, a je jí úplně jedno, o čem opravdu pojednává. Martha je tak blízko a přitom tak daleko. Podle Marthy nemá každý jeden muž nést odpovědnost za všechny ostatní muže, má nést odpovědnost i za fiktivní muže ze seriálů. Hlavně ty Bílé.
Kdyby seriál prohodil Jamieho a Katie, Martha by opěvovala hrdinku, která se spravedlivě pomstila.
Čeho se současný anarchotyranický systém ve Velké Británii nejvíce bojí je, že ho mladí muži hromadně odmítnou, začnou se politicky organizovat, a vezmou si zpět to, co jim z práva domorozeného občana náleží.
Kier Starmer chce aby se seriál pouštěl děckám na školách. Ironické. Sám seriál ukazuje, že výchova skrze pouštění videí ve třídách, je součástí problému. Tak jim pustíme další videa.
Nebude to bude mít jakýkoliv efekt. Jak koneckonců ukazuje seriál sám. A pokud, pak se to obrátí proti nim samotným.
Na BBC byli dokonce viditelně uraženi že politička Kemi Badenoch seriál neviděla.
Závěrem
Snad jen… pointou seriálu je zjevně, že problém není online radikalizace. Problém je přefeminizovaný systém sám o sobě.
A ten vám bude ze všech sil bránit, abyste to v seriálu nepoznali.